Diamant s deseti miliardami bilionů bilionů karátů objevili astronomové 50 světelných let od Země. Jde vlastně o srdce zaniklé hvězdy v souhvězdí Kentaura.

Hvězda, kterou se podle BBC astronomové z Harvard-Smithsonianova centra pro astrofyziku rozhodli pojmenovat "Lucy" na počest slavné písně skupiny Beatles Lucy in the Sky with Diamonds, byla kdysi stejně zářivá a hřejivá jako Slunce, pak však pohasla a smrštila se. Dnes má ten uhlíkový kolos 4000 kilometrů v průměru.

Diamantová hvězda, jejíž počet karátů vyjadřuje jednička s 24 nulami v závěsu, dělá i z největšího diamantu na světě s 546 karáty jen mikroskopický uhlíkový prach. Astronomové pozorováním Lucy potvrdili teorii, že bílí trpaslíci - vývojové stádium po zhroucení aktivní hvězdy - jsou tvořeni krystalickým jádrem.

Jako všichni bílí trpaslíci i Lucy zvolna pohasíná a nakonec se změní v černého trpaslíka. Stejný osud jednou čeká jednou i Slunce, ale přibližně až za pět miliard let.

Společnost InterSystems oznámila, že Evropská kosmická agentura ESA si vybrala vysoce výkonnou objektovou databázi InterSystems CACHÉ, aby zajistila zpracování vědeckých dat v projektu Gaia. Cílem této kosmické mise je mapování naší Galaxie, a to s dosud nebývalou přesností.

Mise Gaia bude zahájena v polovině roku 2012 a bude pořizovat soupis miliard hvězd v naší Galaxii. Gaia bude pozorovat všechna vesmírná tělesa od největších po nejmenší. Během pětiletého období bude každé těleso pozorováno průměrně 70krát a bude se přesně zaznamenávat poloha, vzdálenosti, pohyby a změny jasu. Gaia by měla objevit stovky tisíc nových těles, jako jsou planety mimo naši Sluneční soustavu a subhvězdné objekty známé jako hnědí trpaslíci. V naší Sluneční soustavě má Gaia nalézt stovky tisíc planetek.

Kvůli velkému množství dat, které bude ESA shromažďovat a analyzovat, potřebuje tento projekt výkon a škálovatelnost, které přesahují hranice běžných databází. Tyto specifické potřeby vedly European Space Astronomy Centre, středisko ESA v Madridu, k tomu, že se rozhodlo využít databázi CACHÉ, aby pomáhala při zpracování vědeckých dat z družice.

William O’Mullane, manažer pro vědecké činnosti mise Gaia pro ESA, zdůraznil: „S CACHÉ získáme výrazně vyšší výkon a škálovatelnost, než by bylo možné s jinými databázemi. Budeme moci přímo do CACHÉ ukládat desítky tisíc Java objektů za sekundu a pořád budeme mít možnost používat SQL pro dotazování na data.“

Jordi Calvera, manažer InterSystems pro oblast Pyrenejského poloostrova, uzavírá: „InterSystems CACHÉ byla navržena tak, aby vyhovovala potřebám projektů, kde je nutné analyzovat velké objemy dat. Jsme rádi, že se ESA rozhodla pro CACHÉ a spolupráci s InterSystems.

Kdysi nás ve škole učili, že vesmír je nekonečný. Nestačila na to ani bujná pubertální představivost, ale smířili jsme se s tím. Pak astrofyzici dospěli k Velkému třesku a vesmír byl najednou konečný. Ani to nebylo snadné pochopit – když má vesmír konec, co je tedy za ním, co je tam dál? Teď se dokonce mluví o dalších vesmírech – sousedních a paralelních. Jsou prý možná přímo vedle nás, všude kolem. Žijeme asi nějakou sci-fi. Jako by toho nebylo dost, vědci přišli s další záhadou. Nazvali ji temný proud.

Země je součástí sluneční soustavy. Ta je spolu s myriádami hvězd nepatrným zrníčkem v systému zvaném galaxie. Galaxií – ta naše je Mléčná dráha – je obrovské množství a jsou soustředěny do shluků. Když jsou galaxie hodně namačkány na sobě, mluví se o galaktické kupě. Všechno se to točí a někam letí, protože to žene (nebo táhne) gravitace. Tolik na začátek.

Na plné plachty ke Kentaurovi

Před dvěma lety skupina astrofyziků studovala několik set shluků galaxií, z nichž každý obsahoval asi tisícovku galaxií a taky hodně horkého plynu. Ten vyzařuje rentgenové paprsky X, takže porovnáním se statickým tzv. mikrovlnným pozadím CMB (to je pozůstatek záření po Velkém třesku, kdy náš vesmír vznikl) je možné sledovat, kam a jakou rychlostí se tyto objekty pohybují. Paprsky X rozptylují fotony CMB a mění jejich teplotu.

Vědci z Goddardova střediska NASA v čele s Alexandrem Kashlinským při sledování sedmi set galaktických shluků právě díky interakci záření X a CMB zjistili, že několik těchto shluků se řítí rychlostí 3,2 miliónu kilometrů za hodinu kamsi do oblasti souhvězdí Kentaura (Centaurus) a Plachet (Vela). Tedy jiným směrem, než by vyplývalo z teorie o rozpínání vesmíru.

„Je to velice zarážející rychlost, a navíc neklesá se vzdáleností, pokud jsme mohli změřit,“ řekl Kashlinsky. Poznamenal, že není zřejmé, jakým směrem se shluky pohybují – k nám nebo od nás.

Objev hned po svém zveřejnění v roce 2008 vyvolal v řadách odborníků téměř zděšení, protože podle uznávaných teorií nic takového nemělo být vůbec možné. „Nikde v této oblasti vesmíru není tolik hmoty, aby vysvětlila proud, který tyto shluky galaxií táhne,“ dodal Kashlinsky. A přišel s tím, že ta síla přichází z míst za hranicí pozorovatelného vesmíru.

Za hranicí viditelného

Pozorovatelný vesmír není záležitostí toho, kam dohlédne lidské oko, třeba i vybavené nejvýkonnějším dalekohledem, nebo jiné přístroje, které „vidí“ jinak. Je to kategorie matematická. Jestliže vesmír vznikl před 13,7 miliardami let a hned v prvopočátku se světlo vydalo na cestu, nemohlo urazit větší vzdálenost než 13,7 miliardy světelných let (LY – vzdálenost, kterou světlo urazí ve vakuu za rok – 9 460 730 472 580 km). Víc toho vidět prostě nemůžeme.

Ovšem astrofyzici dnes předpokládají, že vesmír může být větší. A právě z toho nepozorovatelného vesmíru by mohla přicházet ona síla temného proudu, která z té naší viditelné části vytahuje shluky galaxií.

Když platily jiné zákony

Za hranicí pozorovatelného vesmíru, tam „venku“ nemusí platit naše zákony. Může být uspořádán v jiném časoprostoru. Hustota hmoty tam může být zcela jiná, takže by tam podle Kashlinského a jeho kolegů nemusely být ani jednotlivé hvězdy, ani galaxie, ale gigantické struktury.

Jak se tam ale mohla hmota dostat? Vysvětluje to tzv. inflační teorie, podle níž se v prvopočátku po Velkém třesku vesmír z jediného bodu (tzv. singularity) rozletěl podle naprosto jiných fyzikálních zákonů. Za tohoto předpokladu se už může jevit reálné, že některé části hmoty budou nepředstavitelně dál než „náš“ vesmír, třeba i ve vzdálenosti stovek miliard světelných let. Nikdy je neuvidíme, protože světlo od nich k nám nedorazí ani do posledních dnů vesmíru.

Zborcený časoprostor

Během dalších dvou let výzkumu vědci rozdělili „proudící“ shluky galaxií do čtyř skupin podle vzdálenosti od 800 miliónů po 2,5 miliardy světelných let. Prokázali, že se tyto čtyři obří seskupení pohybují podobně. Vypadá to, že temný proud unáší jedním směrem téměř všechnu viditelnou hmotu vesmíru.

„Aby mohl vzniknout tak soudržný a účinný tah proudu, musí vycházet z velmi zvláštních struktur, možná ze zborceného časoprostoru,“ vysvětloval Kashlinsky v loňském říjnovém vydání magazínu Astrophysical Journal Letters. „Ale jsou to jen mé spekulace,“ dodal.

„Bylo to překvapením i pro nás samotné a bude jistě pro kohokoliv dalšího,“ napsal. „Z některých modelů inflace se ale takové struktury dají vyvodit, i když dosud nikdo tak daleko nezašel.“

Převzato: Novinky.cz

Gilbert Levin vedl v polovině 70. let jeden z biologických experimentů na sondách Viking. Nyní tyto experimenty zopakoval v Antarktidě a tvrdí, že nejspíš dokazují přítomnost života na Marsu.

Historie hledání života Vikingy v letech 1976 a 1977 je zajímavá. NASA tehdy vydala tiskovou zprávu, že sondy stopy života našly. Později ale došlo k přehodnocení výsledků, a to i zásluhou slavného astronoma Carla Sagana (autora knihy Kontakt, podle které byl natočen stejnojmenný film). Konečná zpráva zněla: výsledky jsou neprůkazné. Jinými slovy: sondy Viking na Marsu život nenašly, ale ani ho nevyvrátily.

Mnoho astrobiologů dnes upozorňuje, že celý program Viking byl na svou dobu až přehnaně ambiciózní a našel by život snad jedině tak, že by se vysmátý marťan postavil před kameru některé ze dvou sond.

Gilbert Levin vedl experiment Labeled Release (LR) na sondách Viking. Jeho úkolem mělo být nalezení marťanských mikroorganismů prostřednictvím jejich metabolismu. K vzorku půdy byly přidány živiny a dle předpokladu mělo dojít k oxidaci na oxid uhličitý, což se také stalo. NASA měla v rukou určitou indicii existence života na Marsu. Na základě toho vydala zmíněnou tiskovou zprávu. Problém byl ovšem v tom, že jiný test na organické látky dopadl negativně, takže situace život ano x život ne dopadla 1:1. NASA proto dementovala dřívější verdikt a už 33 let trvá na verzi „neprůkazné výsledky“.

Gilbert Levin ale už stejně dlouho tvrdí, že na Marsu život je a sondy Viking ho prostřednictvím jeho experimentu LR nalezly. Svou teorii nově posiluje nalezením metanu v atmosféře planety. Molekuly metanu mají omezenou životnost a během 400 let zmizí. Musí tedy existovat nějaký mechanismus, který metan do atmosféry Marsu dodává. Není to celé ale přesvědčivé, neboť metan může mít i nebiologický původ. Konec konců ho najdeme v atmosférách obřích planet, kde asi mikroorganismy hledat nebudeme.

Druhým argumentem Levina je „repete“ marťanského experimentu, který provedl v Antarktidě se stejným výsledkem. Experiment LR život prokázal, test na organické sloučeniny nikoliv. Levin to vysvětluje tím, že experiment s organickými sloučeninami nebyl úspěšný jednoduše proto, že není tak citlivý jako LR.

Vědci dnes obecně připouštějí, že život na Marsu se může vyskytovat pod povrchem. Žádná ze sond ale zatím nějaké větší hloubkové vrty neprovedla. Samotné Vikingy povrch rudé planety pouze pošimraly. Lopatka nedávné sondy Phoenix se do marťanské půdy zabořila až do hloubky několika centimetrů a potvrdila přítomnost vody, na palubě však neměla žádné přístroje k hledání života.

Určité nové poznatky nedávno přinesli i vědci z Imperial College London a University College London, kteří objevili na základě snímků ze sondy MRO, že se na Marsu nacházela moře vody o něco déle, než se původně očekávalo. Dřívější odhady hovořily o tom, že se kapalná voda z povrchu vytratila někdy před 3,8 miliardami let, avšak nové údaje hovoří o období před 3 miliardami lety. Podle britských vědců se tehdy nacházely poblíž rovníku jezera o velikosti asi 20 kilometrů.

Převzato: Exoplanety.cz

Dva miniaturní meteority, nalezené v Antarktidě ve vrstvách sněhu starých 40 a 55 let, mohou odhalit doposud skrytá tajemství vzniku naší Sluneční soustavy. Nalezené úlomky byly označeny jako částice 19 a 119. Jejich hmotnosti se pohybují řádově v desítkách mikrogramů.

Výzkumníci odkryli tyto fragmenty vesmírného materiálu roztavením sněhu a přefiltrováním vzniklé vody. Zkoumaný sníh napadl zhruba v polovině minulého století poblíž Francouzsko-italské polární stanice Concordia v centrální části Antarktidy. Vědci nalezli nekontaminované vzorky objektů, které se "toulaly" Sluneční soustavou po mnoho miliónů let, než ukončily svoji kosmickou pouť srážkou se Zemí. Tento objev byl publikován 7. 5. 2010 v časopise Science.

"Když jsme roztopili sníh a dívali jsme se na částice uvnitř tohoto velmi čistého sněhu, předpokládali jsme, že některé z nich by mohly být mimozemského původu," říká vedoucí výzkumu Jean Duprat (Universite Paris-Sud, Orsay, Francie), který spolupracuje s Francouzským polárním institutem Paul Émile Victor v Antarktidě. "Bylo to vůbec poprvé, co jsme měli k dispozici tak neskutečně čisté vzorky."

Podivné malé kameny z vesmíru

Nalezené vzorky se ukázaly být neobyčejné ještě z jiného důvodu. Dva fragmenty meteoritu byly doslova obaleny uhlíkem, který je vzácný v kamenech jako jsou tyto. "Více než polovina jejich objemu je tvořena materiálem bohatým na uhlík," říká Duprat. "To je neobyčejné, protože u tohoto typu meteoritů dosahuje množství uhlíku obvykle několika procent celkové hmotnosti."

Kometární prach, nalezený v Antarktidě Dalším překvapujícím aspektem fragmentů meteoritu bylo velké množství v nich obsaženého deuteria, které je velmi vzácnou formou vodíku (zatímco jádro normálního vodíku je tvořeno jedním osamoceným protonem, deuterium obsahuje jeden proton a jeden neutron).

Obě tyto stopy - velké množství přítomného uhlíku a deuteria - sdělují astronomům, že tyto malé meteority pravděpodobně pocházejí z komet. Komety, jak známo, uvolňují materiál v době, když prolétávají v blízkosti Slunce. Částice, které jsou zachyceny gravitací Země, dopadají na zemský povrch, kde se ukládají.

"Co bezpečně víme, je, že tyto částice pocházejí velmi pravděpodobně z mateřského tělesa, které se jen velmi málo změnilo od počáteční fáze vzniku a vývoje naší Sluneční soustavy, protože složení těchto částic je velmi primitivní," říká Duprat.

Starší než planety

Vědci se domnívají, že nalezené fragmenty meteoritu pravděpodobně vznikly ve Sluneční soustavě ještě dříve, než se zformovaly planety - v době, kdy Slunce ještě bylo obklopeno protoplanetárním diskem, který se stal stavebním materiálem pro vznik planet.

Kometární prach, nalezený v Antarktidě Jako takové poskytly nalezené meteority důležité vodítko k vysvětlení, jak se utvářel náš planetární systém a mohly by dokonce naznačit, jak život na Zemi začal svoji existenci. Někteří odborníci předpokládají, že komety a meteority poskytly organické látky, které umožnily vznik zárodků života na naší planetě.

"Velmi vysoký obsah uhlíku (jak vyplývá z nalezených fragmentů) mohl mít velký vliv na původ vznikajících organických molekul na mladé Zemi, s následnými důsledky pro nejrannější prebiotickou chemii," doplňuje Larry R. Nittler (Carnegie Institution of Washington), který nebyl členem výzkumného týmu.

Zdroj: www.space.com a www.universetoday
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí

Může to být začátek nové průmyslové revoluce nebo velké pohromy. Američtí vědci syntetizovali "software" pro bakterii, který transplantovali do hostitelské buňky. Stvořili tak mikroba, který se podle BBC choval jako živý organismus ovládaný umělou DNA. A začal se množit.

O svém úspěchu informovali vědci v novém vydání časopisu Science. Jde o významný mezník v genetice, ale kritici varují před riziky spojenými s vývojem umělého života. Vědci mohou začít navrhovat mikroorganismy k produkci léčiv, výrobě paliv nebo k pohlcování skleníkových plynů. Odvrácenou stranou však může být výroba velice nebezpečných biologických zbraní.

Bakterie se rychle rozmnožovala !!

Týmu doktora Craiga Ventera na jeho soukromém institutu v Marylandu se tak poprvé podařilo uměle člověkem vytvořenou DNA kontrolovat živou buňku.

"Byli jsme schopní vzít náš syntetický chromozom a transplantovat ho do hostitelské buňky. Jakmile se nový software dostal do buňky a ona jej přečetla, změnila se na nový druh se specifickým genetickým kódem," řekl doktor Venter.

Nová bakterie se pak začala replikovat - množit. Velmi rychle byly na světě miliardy jejích kopií, které se řídily podle stejné, uměle vytvořené DNA. „Myslím, že mohou odstartovat novou průmyslovou revoluci,“ prohlásil Venter, který společně s kolegy věří v možnost programování bakterií ke specifickým účelům.

„Jestliže přimějeme buňky k produkci podle našich potřeb, mohly by nás zásobovat ropou a napravit škody na životním prostředí pohlcováním oxidu uhličitého,“ načrtl možnosti využití umělého života Venter, který již spolupracuje s farmaceutickými firmami i producenty paliv.

Nový zdroj nebezpečného znečištění?

Nicméně umělé bakterie vyvolávají i značné obavy, protože mohou být snadno zneužity a navíc je otázkou, co se stane při rozšíření umělých bakterií mimo laboratoř. BBC například cituje doktorku Helen Wallaceovou z britské organizace Genewatch, která sleduje rozvoj genetických technologií: „Když vypustíte nový organismus, můžete napáchat více škody než užitku.“

Nikdo podle Wallaceové nezaručí, jak se budou umělé mikroorganismy chovat při vystavení různým vlivům prostředí. Mimo užitku se mohou umělé bakterie stát zdrojem nového a velmi nebezpečného znečištění životního prostředí. Podle ní není Venter Bůh, ale člověk, který chce vydělat peníze.

Doktor Venter však v rámci diskuse o rizicích zdůrazňuje, že sám inicioval diskusi o potřebě zavedení regulací na tomto poli.

Zdroj: Novinky.cz

Lékaři poprvé použili genetickou informaci „klinicky“ zdravého člověka, aby mu předpověděli pravděpodobnost budoucích chorob a doporučili preventivní léčbu.

Vědci ze Standfordu takto analyzovali genom 40letého Steva Quakea. Ten požádal o prozkoumání svého zdravotního stavuu i genomu z toho důvodu, že jeho vzdálený příbuzný v 19 letech náhle ve spánku podlehl zástavě srdce. Příslušná dosti vzácná porucha (hypertrofická kardiomyopatie) má genetické příčiny, a Quakea zajímalo, zda podobné nebezpečí nehrozí i jemu. Vědci jsou nyní na základě genetického i klasického (věk, obezita...) vyšetření schopni údajně odhadnout pravděpodobnost, že dotyčnému hrozí konkrétní choroby (různé typy rakoviny, diabetes 2. typu, Alzheimerova choroba...).

Co se týče původního problému, Quake neměl žádné příznaky, ale genetické riziko bohužel ano. Současně u něj byla zjištěna zvýšená hladina lipoproteinů. Za normálních okolností, se znalostí pacientova věku, ale bez genetických dat, by lékaři zřejmě vyčkávali. Po posouzení genomu mu ale navrhli začít ihned brát léky snižující hladinu cholesterolu...

Až dosud se genetické testy prováděly pouze jako součást léčby po zjištění konkrétní choroby/příznaků.

Zdroj: ScienceDaily

ESO zveřejnila nádherný záběr blízké galaxie M83 pořízený kamerou HAWK-I a dalekohledem ESO/VLT na Paranal Observatory v Chile. Snímek zachycuje galaxii v infračerveném oboru spektra a demonstruje impozantní schopnosti kamery, které umožnily vytvořit jeden z nejostřejších a nejdetailnějších záběrů M83 dosud pořízených z povrchu Země.

Tisková zpráva Evropské jižní observatoře č. 20/2010

Galaxie Messier 83 se nachází asi 15 milionů světelných let od Země směrem do souhvězdí Hydry. Přestože M83 má průměr asi 40 000 světelných let, což představuje jen 40 % průměru naší Galaxie, jsou si navzájem docela podobné – obě mají spirální tvar se středovou příčkou. M83 je mezi astronomy známa díky velkému množství supernov: mohutných výbuchů, kterými končí svůj život hmotné hvězdy. Za poslední století jich bylo v M83 pozorováno hned šest, což je rekordní počet, který si za stejnou dobu připsala jen jedna další galaxie. Ale i bez supernov patří M83 k nejjasnějším blízkým galaxiím, k jejichž pozorování stačí pouhý binokulární dalekohled.

Tentokrát byla M83 pozorována v infračerveném oboru s použitím přístroje HAWK-1, výkonné kamery na dalekohledu ESO/VLT. Při pozorování v tomto oboru se oblaka prachu, která jinak zakrývají větší část galaxie, stanou doslova průhlednými. Také jasně zářící plyn z okolí mladých hvězd ve spirálních ramenech je v IR mnohem méně nápadný. Můžeme tak pozorovat samotnou kostru galaxie a obrovské množství hvězd, které ji tvoří. Takový 'očištěný' pohled je pro astronomy velmi důležitý; umožňuje jim hledat mladé hvězdokupy, především ty, jenž jsou skryté v částech galaxie bohatých na prach. A právě jejich studium byl jeden z hlavních vědeckých úkolů těchto pozorování. V porovnání se staršími snímky ,bystrý zrak‘ kamery HAWK-I odhaluje mnohem větší množství hvězd patřících ke galaxii.

Kombinace velkého zrcadla dalekohledu VLT, širokého zorného pole a vysoké citlivosti kamery HAWK-I spolu s výbornými pozorovacími podmínkami na observatoři Paranal, dělají z tohoto instrumentu jedno z nejvýkonnějších astronomických zařízení pro infračervenou oblast na světě. Kamera začala pracovat v roce 2007 a astronomové horlivě žádají o pozorovací čas, aby mohli kameru použít a pořídit ty nejlepší infračervené snímky oblohy z povrchu Země.

Převzato ze stránek Hvězdárny Valašské Meziříčí

Družicové snímky odhalily na povrchu Marsu strukturu, která je velmi pravděpodobně mladým ledovcem.

Dr. Gerhard Neukum soudí, že k vzniku tohoto ledovce nestačí pouze srážky, jako je tomu na Zemi, protože na Marsu jich je příliš málo. Na jeho tvorbě se nejspíš podílejí i podzemní vody. Nejde o první pozorovaný ledovec na rudé planetě, jeden se také nachází v oblasti nejvyšší marsovské hory Mons Olympus, jeho stáří však dosahuje asi čtyř milionů let.

Robot NASA, který se pohybuje přímo po povrchu Marsu, narazil na horninu, kterou tvoří výhradně oxid křemičitý. Něco takového nebylo na této planetě doposud nikdy nalezeno. Podobné horniny vznikají srážením z vod nebo par, které z nitra Země unikají při vulkanické činnosti. V souvislosti s tímto objevem se okamžitě vyrojily spekulace o existenci života na Marsu. Nicméně objev nové horniny, byť sám o sobě nesmírně zajímavý, k podobným závěrům přece jen dostatek podkladů neposkytuje. Jde spíše o snahu některých medií vyvolávat senzaci za každou cenu.

Více informací o Marsu a o přiležitostech k jeho pozorování najdete v tiskové zprávě České astronomické společnosti a Astronomického ústavu AV ČR, v. v. i. z 18. prosince 2007 (autor Ing. Pavel Příhoda, Hvězdárna a planetárium hl. m. Prahy)

Vesmír je plný překvapení. Při analýze snímků objevili astronomové jednu z největších hvězd vůbec, která je 90krát větší než naše Slunce. Ve vesmíru se totiž hvězdy při velikosti 100krát přesahující velikost Slunce hroutí „vlastní váhou“. Navíc tento obr není součástí nějaké soustavy, ale byl vyvržen a řítí se osamoceně vesmírem rychlostí 400 000 km/h.

Podle serveru Bad Astronomy byl obr zachycen na snímcích z teleskopu ESO v Chile. Jde o jednu z největších zaznamenaných hvězd, jejíž váha je 180 oktiliónů tun (tedy 180 000 000 000 000 000 000 000 000 000 tun).

Vzhledem k tomu, že takový obr letí vesmírem sám, je pravděpodobné, že ho z rodící se soustavy musely vystřelit ohromné síly. Astrofyzici uvažují o tom, že muselo jít o druhou hvězdu, která musela být 100 až 120 větší než naše Slunce. Její kolaps pak udělil nejspíš gigantickému hvězdnému tulákovi rychlost, se kterou by cesta ze Země na Měsíc trvala jednu hodinu, ačkoli misi Apollo to trvalo tři dny.

Vystřelení hvězdy se tak dá přirovnat k hodu kladivem. Dvojhvězdy takové velikosti kolem sebe kroužily obrovskou rychlostí a v určitém okamžiku se větší hvězda zhroutila, což mělo stejný efekt, jako když atlet odhodí kladivo.

Naštěstí se hvězda utrhla poměrně daleko, přestože se jedná o satelitní galaxii Mléčné dráhy ve Velkém Magellanově mračnu v souhvězdí Mečouna, ve vzdálenosti 180 tisíc světelných let.

Zdroj: Novinky.cz

Oblíbeným místem profesionálních vědeckých hledačů meteoritů je Antarktida. Sněhem a ledem věčně pokrytý kontinent disponuje doslova poli meteoritů. Ne že by snad kosmičtí vetřelci nějak Antarktidu preferovali, ve snaze se zchladit po průletu atmosférou, to se jen meteority zde lépe hledají.

Když se podíváte na globus, zjistíte prvním pohledem, že většina zemského povrchu je tvořena vodními plochami. Na dně oceánu nenajdete snadno ani vrak velké lodi, natož pak meteorit. Když už máte štěstí a kosmický poutník dopadne na pevný povrch, obvykle se tak děje do neobydlených končin, kde splyne s okolním prostředím. Jen velmi malou část meteoritů se podaří najít a dostat do rukou vědeckých pracovníků.

Antarktida nabízí klid. Kromě vědců a několika bohatých dobrodruhů se tam mnoho nohou neproducíruje. V silné vrstvě sněhu je veškerý „cizí“ materiál uchováván desítky let a co je příznivé – poměrně dobře se hledá.

Není proto náhoda, že Antarktida se stala nalezištěm spousty slavných i méně slavných meteoritů. Z té první skupiny musíme zmínit kousek ALH 84001 z Marsu, který byl nalezen v roce 1984 a pozdější rozbory v něm objevily cyklické uhlovodíky neobvyklého složení a tvaru. Podle mnohých se jedná o fosilní pozůstatky dávného marťanského života.

Pojďme ale k novějším objevům. Jean Duprat a jeho kolegové oznámili objev dvou zajímavých miniaturních meteoritů s označením 19 a 119 na základně CONCORDIA ve sněhových vrstvách o stáří 40 a 55 let.

Oba meteority obsahují velké množství uhlíku a deuteria. Podobné složení se vždy očekávalo spíše od materiálu, jenž vznikl v mezihvězdném prostředí. Oba nalezené kousky ale vznikly uvnitř Sluneční soustavy, což je poměrně překvapivé. Rodným listem, dokazujícím původ v našem planetárním systému, mají být krystalické materiály. Meteority 19 a 119 a jejich další antarktičtí kolegové nám mohou napovědět mnohé o vzniku a vývoji Sluneční soustavy.

Převzato z webu Exoplanety.cz, upraveno.

Dávat do souvislosti inteligenci a objem mozku není dnes módní a je až politicky nekorektní. Proti takové závislosti lze samozřejmě vznést řadu rozumných námitek.

Tak například: Jsou známy příklady lidí slabomyslných s mozky obrovskými, s oblibou se uvádí mozek Einsteinův nebo lidé, kteří měli normální inteligenci i s jedinou hemisférou. Jenže stejně tak pádné jsou i protiargumenty:

- jistě existuje určitá minimální velikost pro inteligentní chování, s 2 neurony toho nikdo moc nepořídí
- mozek je tu od toho, aby nám dával selekční výhodu, která se realizuje právě pomocí inteligence. Jinak by nebyl důvod takhle strašně nákladný (kolik procent energie celého těla spotřebuje mozek) orgán živit. Nadto by se pak vůbec nevyplatila velká hlava, která způsobuje takové komplikace při porodech.

Biologická část inteligence tedy odpovídá jak struktuře mozku, tak i objemu jeho určitých částí, ale i objemu celkovému. Vazba není silná, nicméně cca přes 20 % rozptylu hodnot IQ lze dát do souvislosti s objemem celého mozku nebo jeho jednotlivých částí. Výše IQ koreluje s množstvím šedé (odpovídá zhruba objemu neuronů) i bílé hmoty (odpovídá zhruba intenzitě jejich propojení), v některých studiích byla nalezena větší korelace s množstvím hmoty šedé. Nejtěsnější je vztah k šedé hmotě čelní kůry. Jiné studie zjistily těsný vztah inteligence k přední cingulární a vnitřní čelní kůře. Slabší korelace existují i mezi inteligencí a jinými částmi mozku, byť zde ještě narážíme na limity současných analytických metod (zejména pokud nejde o prostý objem, ale charakter propojení apod.).

Samozřejmě, že inteligenci bychom si mohli rozdělit (slovní, prostorová...) a pro její jednotlivé složky zkoumat vazbu na jednotlivé části mozku speciálně. Řešení různých typů úloh lze v průměru opravdu poměrně přesně přiřadit aktivitě jednotlivých oblastí mozku...

Zajímavé je, že existuje ale negativní vztah mezi spotřebou glukózy (podává se radioaktivní glukóza intenzita metabolismu se pak zjistí zobrazovacími metodami, např. PET) a inteligencí. Jakoby mozek byl v tomto případě neefektivně spalující stroj.

Zdroj: František Koukolík: Lidství – neurální koreláty, Galén, Praha 2010

Dva nové geny, které se podílejí na vzniku Alzheimerovy choroby, objevili američtí a evropští vědci. Jejich objev, kterým počet odhalených genů odpovědných za tuto zatím neléčitelnou nemoc stoupl na devět, by mohl v příštích letech otevřít cestu k novým metodám zaměřeným na zpomalení nástupu nemoci, na její léčení či dokonce předcházení jejímu vzniku. Uvádí se to ve studii uveřejněné v americkém odborném časopise Jouron nal of the American Medical Associati (JAMA).

"Identifikací těchto dvou genů v DNA, jednoho na chromozomu 2, blízko genu zvaného BIN1, a druhého na chromozomu 19 blízko několika genů, mimo jiné EXOC3L2, BLOC1S3 a MARK4, byly odhaleny nové biologické mechanismy Alzheimerovy choroby," řekla jedna z hlavních autorek studie, profesorka neurologie na lékařské fakultě univerzity v Bostonu Sudha Seshadriová.

"I když terapeutické využití tohoto objevu se dá očekávat nejdříve do deseti let, prozkoumání těchto mechanismů by mělo umožnit najít nové prostředky, jak zpomalit nástup nemoci nebo jí dokonce zabránit a možná i léčit," dodala. Vědci ve studii vyhodnotili údaje o 35 000 obyvatelích Spojených států a Evropy shromážděných za několik desetiletí. U více než 8000 z nich se vyvinula Alzheimerova choroba.

Původ Alzheimerovy choroby, která způsobuje demenci a snižuje poznávací funkce, je zatím neznámý. Závažná nemoc proměňuje chování postižených a přetrhává jejich sociální vazby. V Evropě jí trpí zhruba šest miliónů lidí.

Moderní laserová technika vypůjčená od vesmírné agentury NASA pomohla americkým archeologům dokončit ve středoamerickém Belize mapování ruin mayského města Caracol. Náročný úkol zvládli v rekordním čase čtyř dnů. Pokud by pokračovali v mapování tradičním pozemním průzkumem, nebyli by hotoví ani za 175 roků.

Města starých Mayů pohltil už před staletími prales. Když chtějí vědci ruiny zmapovat, musí vyrazit do neprostupné džungle s mačetami a prochodit stovky čtverečních kilometrů. I tady však lidem šetří práci technika. Američtí archeologové Arlen a Diana Chaseovi z University of Central Florida využili moderní laserové aparatury umístěné na palubě letounu Cesna 377 a s jejich pomocí zmapovali ruiny mayského města Caracol pouhé za čtyři dny. Měření provedli v období sucha, kdy některé stromy shazují listí a vegetace je pro laser „průhlednější“.

Letadlo křižovalo nad pralesem a speciální radar „pročesával“ krajinu. Na ploše 200 kilometrů čtverečních odhalili vědci jedenáct nových náspů, desetitisíce teras prozrazujících existenci dávno zaniklých polí a dokonce i stovky jeskyní. Za třiadvacet let pozemního mapování se povedlo početnému týmu zmapovat jen 23 kilometrů čtverečních bývalého města. Tímhle tempem by mapování Carcolu nebylo hotové ani za 175 roků.

Z nejnovějších výzkumů vyplývá, že v dobách největší slávy kolem roku 650 n.l. mohlo žít v Caracolu asi 115 000 lidí. Teprve z celkového pohledu na město je patrné, kde se nacházely obytné čtvrti, kudy se jejich obyvatelé dostávali ke svatyním a chrámům, kde všude se rozkládala pole a kudy vedly komunikace. Teď je vědcům jasné, že Caracol a s ním i další mayská města nerostla živelně. Jejich budování podléhalo přísnému urbanistickému plánu.

Celulózu vyráběnou bakteriemi by bylo v budoucnosti možno použít na umělé cévy, neboť představuje menší riziko tvorby krevních sraženin než syntetické materiály v současnosti používané pro operace typu bypass.

K takovému závěru alespoň došla diplomová práce ze Sahlgrenska Academy na univerzitě ve švédském Gothenburgu.

Celulóza produkovaná bakterií známou jako Acetobacter xylinum je dostatečně pevná, aby se vypořádala s krevním tlakem, a dobře spolupracuje s vlastními tkáněmi organismu. Práce prokázala, že tento materiál s sebou také nese menší riziko tvorby krevních sraženin než v současnosti používané syntetické materiály.

„Při použití bakteriální celulózy nevznikaly téměř žádné krevní sraženiny a krev se srážela mnohem pomaleji než v případě materiálů, které jsem použila jako kontrolu,“ uvádí molekulární bioložka Helen Finková, autorka práce. „Znamená to, že se tato celulóza dobře osvědčila v kontaktu s krví a je velmi zajímavou alternativou pro umělé cévy.“

Skutečné cévy mají výstelku z buněk zajišťující, že krev netvoří sraženiny. Helen Finková a její kolegové upravili bakteriální celulózu tak, že na ní tyto buňky lépe drží. „Použili jsme zcela novou metodu, díky které můžeme zvýšit počet buněk, které v bakteriální celulóze rostou, beze změny struktury materiálu,“ uvádí Finková.

Převzato ze Zpravodaje Česká hlava 1/2010

Výzkumníci z University of Texas v Arlingtonu prokázali horizontální přenos genetické informace hned mezi několika druhy. Přeneseným úsekem DNA byl vždy transpozon, tedy genetický element, který se může v genomu „množit“, tj. kopírovat se a přeskakovat sem a tam.

V jižní Americe žije krev sající hmyz (triamonie), který je znám tím, že může způsobovat tzv. Chagasovu nemoc, protože, je-li sám infikován, na svou oběť přenáší parazitické prvoky trypanozomy. Genetický materiál hmyzu byl nyní prokázán u vačice oposum a u kotula veverkovitého (squirrel monkey) – příslušné transpozony byly shodné z 98 %. Bylo by zajímavé zjistit, zda by se něco takového nedalo prokázat i u původních obyvatel Jižní Ameriky.

Druhý zjištěný přenos transpozonu se odehrál mezi parazitickou motolicí a hostitelským vodním plžem. Příslušné motolice napadají i člověka, čili i zde mohlo dojít k obdobné výměně genetického materiálu.

Ukazuje se, že vztahy mezi hostiteli a parazity mohou evoluci posouvat ještě více způsoby, než jsme si dosud mysleli. U člověka se odhaduje, že transpozony představují asi 50 % DNA – a mohli jsme je tedy získat zdaleka nejen od virů.

Původní text bohužel nezmiňuje, jak konkrétně se mohl horizontální přenos genů mezi hmyzem a jeho oběťmi proběhnout, ani to, zda takto přebrané úseky DNA mají nějaký adaptivní význam, tj. zda se na transpozonu nacházejí jiné geny než ty, které mu umožňují přeskakovat (geny kódující příslušný „skákací“ enzym), zda se transpozon nachází někde v regulačních sekvencích, narušil při svých přeskocích původní geny apod.

Článek o objevu napsali do Nature Cédric Feschotte, Clément Gilbert a Sarah Schaack.

Zdroj: ScienceDaily

Astronomové z University of Central Florida využili havajský dalekohled Infrared Telescope Facility, který patří NASA a má průměr 3 metry, k výzkumu planetky 24 Themis. Výsledky bádání byly ohlášeny v časopise Nature a jsou více než zajímavé. Na povrchu planetky byly odhaleny významné stopy ledu a organických sloučenin.

Někteří sice tento objev prezentovali jako „překvapivý“, realita je však trochu někde jinde. Zpráva o objevu vody na planetce 24 Themis byly vydána už v říjnu loňského roku, teprve nyní se ale dočkala oficiální zvěčnění na stránkách prestižního vědeckého časopisu. Přítomnost vody na povrchu planetky sama o sobě není nikterak překvapivá. Už dříve se podařilo najít stopy vody i soli v některých meteoritech.

Zajímavé je především rozložení vody, které se zdá být rovnoměrné. Existuje přesvědčení, že voda musí být nějakým mechanismem neustále doplňována, neboť jinak by postupem času led vysublimoval. Favorizovanou teorií je chemická reakce za přítomnosti protonů slunečního větru a hydroxylu, jejímž produktem je mimo jiné i životodárná tekutina ve formě ledových krystalků.

Tým astronomů získával spektrum planetky nepřetržitě během 7 hodin, což je většina z 8 hodin a 25 minut trvající rotace 24 Themis.

Planetka byla objevena už v roce 1853 a okolo Slunce obíhá v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Její velikost dosahuje okolo 198 kilometrů.

Přítomnost vody na planetce je dobrou zprávu pro astrobiology a vědce, vrtající se v rané geologické historii naší Země. Mohly to být totiž právě planetky a komety, které dopravily na Zemi vodu i další klíčové komponenty pro vznik života.¨

Převzato z webu Exoplanety.cz.

Tak na tohle video se určitě podívejte. Nasa v tomto videu představuje nový projekt o vybudování vesmírné stanice.
Zde vám dávam odkaz na video.

Tisková zpráva Evropské jižní observatoře č. 18/2010

Dne 26. dubna 2010 vybral ESO Council lokalitu Cerro Armazones jako základnu pro plánovaný dalekohled European Extremely Large Telescope (E-ELT) o průměru 42 m. Cerro Armazones je hora s výškou 3060 m n. m. Nachází se v centrální části chilské pouště Atacama, 130 km jižně od města Antofagasta a asi 20 km od Cerro Paranal, sídla dalekohledů ESO/VLT.

"Jedná se o důležitý milník, který nám umožní dokončit základní design tohoto ambiciózního projektu, jež nesmírně obohatí naše astronomické poznání,“ říká Tim de Zeeuw, generální ředitel ESO. “Rád bych poděkoval týmu pro výběr lokality za práci, kterou vykonal za několik posledních let”.

Příštím krokem ESO bude výstavba dalekohledu E-ELT pro optickou a infračervenou oblast s primárním zrcadlem o průměru 42 m. E-ELT se stane největším "lidským okem mířícím k obloze" a jediným takto velkým dalekohledem na světě. ESO společně s astronomickou komunitou v současnosti připravuje detailní plány konstrukce celého teleskopu. E-ELT promluví do řady palčivých nevyřešených problémů současné astronomie a možná přinese takovou revoluci do našeho vnímání vesmíru, jako to udělal první Galileův dalekohled před 400 lety. Konečné rozhodnutí o konstrukci teleskopu by mělo padnout do konce roku 2010 a první pozorování s novým dalekohledem jsou zatím plánována na rok 2018.

Rozhodnutí o výběru místa pro E-ELT učinil ESO Council (řídící orgán organizace složený ze zástupců všech 14 členských zemí ESO) a je postaveno na rozsáhlém srovnávacím meteorologickém průzkumu trvajícím několik posledních let. Většina výsledků, získaných při kampani pro výběr vhodné lokality, bude zveřejněna v průběhu roku 2010.

Při výběru místa bylo třeba zvážit řadu faktorů. Na prvním místě samozřejmě “astronomickou kvalitu” atmosféry, tedy například počet jasných nocí, množství vodní páry v atmosféře a její stabilitu (tzv. seeing). V úvahu byla brána také řada dalších kritérií, jako například náklady na konstrukci a provoz či možnost spolupráce s dalšími velkými přístroji ESO (VLT/VLTI, VISTA, VST, ALMA a SKA atd.).

V březnu 2010 obdržel ESO Council předběžnou zprávu Poradní komise pro výběr stanoviště E-ELT (E-ELT Site Selection Advisory Committee) s hlavnímy závěry. Ty potvrdily, že všechna místa, zkoumaná v konečné fázi výběru (Armazones, Ventarrones, Tolonchar a Vizcachas v Chile; La Palma, Španělsko) mají velmi dobré atmosférické podmínky a každé z nich má svoji silnou stránku. Technická zpráva dospěla k závěru, že Cerro Armazones poblíž Paranalu je jednoznačným favoritem, neboť má v rámci zvažovaných kritérií nejvyváženější kvalitu pozorovacích podmínek a může být provozováno na společné bázi s ESO Paranal Observatory. Cerro Armazones a Paranal sdílejí stejné ideální podmínky pro astronomické pozorování a přes 320 nocí do roka je zde jasná obloha.

Po zvážení jasného doporučení Poradní komise pro výběr stanoviště E-ELT a dalších relevantních aspektů, především odborných předností stanoviště, ESO Council schválil výběr lokality Cerro Armazones jako základny pro E-ELT.

"Přidání dalekohledu E-ELT k již dnes mohutnému a výkonnému arsenálu komplexní observatoře VLT dlouhodobě garantuje budoucnost Paranalu jako jedné z nejvyspělejších observatoří na světě a dále zesiluje pozici ESO jako vůdčí světové organizace pozemní astronomie,” říká de Zeeuw.

Reakce chilské vlády na volbu Cerro Armazones jako lokality pro E-ELT na sebe nenechala dlouho čekat. V rámci podpory projektu schválila darování značné části pozemků přilehlých k ESO Paranal Observatory do majetku observatoře a zařazení Armazones do nařízení zabezpečujícího pokračování ochrany stanoviště proti všem nepříznivým vlivům, především světelnému znečištění a těžebním aktivitám.